Zašová
Poutní místo Zašová proslavil obraz Zašovské Madony z 15. století. Zašovský chrám byl po staletí 
cílem poutníků a i dnes stojí za návštěvu. Vyznavače "církevní turistiky" k němu valašskou krajinou přivádí značená stezka, cyklisté mohou využít pohodlné cyklostezky Bečva nebo značených cyklotras, také pro motorizované návštěvníky je Zašová, kterou protíná mezinárodní silnice E442, velmi dobře přístupná a přijet lze i vlakem. Rožnovská brázda, v níž Zašová leží, je vstupní branou do Beskyd.
V roce 2020 si obec připomene 650 let od první dochované písemné zmínky. Vidíme tedy, že známá historie obce není o mnoho delší než stáří milostného obrazu, který je chován na hlavním oltáři zdejšího kostela a který je odnepaměti nazýván podle obce: „Panna Maria Zašovská“. V obci Zašová není nic, co by bylo starší, cennější, památnější, významnější. Obraz P. Marie Zašovské proto není ceněn pouze věřícími, ale je pokladem celé obce.
Příběh poutního místa
Každé poutní místo má svou historii, svůj počátek, často dokreslován legendou a nejinak je tomu i v případě Zašové: Nejstarší verzi příběhu o vzniku poutního místa Zašová zaznamenal roku 1725 kronikář 
Jan Bartoloměj Vranečka. Děj legendy je prostý: křesťanský rytíř pronásledovaný pohany zabloudil v neznámých hlubokých lesích. Tři dny a noci jimi marně bloudil. K smrti unaven z posledních sil a v poslední naději sepjal ruce a prosil Pannu Marii o pomoc. V mdlobách pak uviděl Bohorodičku s Dítětem v náručí, jak mu rukou spouští ozdobnou šňůru, vedoucí od spony jejího pláště. Rytíř se s důvěrou chytil podávané šňůry a šel, kam ho P. Maria vedla. Když se ráno probudil, zjistil, že je v jemu neznámé krajině na okraji lesa, na dohled od prvních lidských příbytků. Byl zachráněn. Z vděčnosti pak nechal postavit na tom místě kapličku a do ní namalovat obraz Madony tak, jak ji ve snu spatřil. Obraz Zašovské Madony není žádnou lidovou malůvkou. Jedná se o mistrovské dílo (tempera na dřevě) a pořízení takového obrazu muselo být velmi nákladné. Je zřejmé, že tato zbožná legenda má pravdivý základ: dárcem obrazu byl zámožný člověk – šlechtic (rytíř?) a musel mít nějaký velmi pádný, niterný důvod, aby obraz vystavil právě zde, v prostém valašském kostelíku v Zašové.
Vznik a rozvoj poutí v Zašové
Dá se říct, že prvním zašovským poutníkem byl onen zbloudilý rytíř, kterého do Zašové přivedla sama P. Maria. Ať už tuto větu chápeme obrazně nebo doslova, je zřejmé, že především mariánský obraz a množství poutníků, kteří k němu přicházeli, byl důvodem, že majitel panství Rožnovsko-meziříčského Karel Jindřich ze Žerotína zde nechal v roce 1714 položit základní kámen ke stavbě nového barokního kostela, na jehož hlavní oltář pak byl milostný obraz Madony s Děťátkem slavnostně přenesen.
O největší povznesení Zašové jako poutního místa se zasloužil řeholní řád trinitářů, kteří v Zašové po několik desetiletí působili poté, co pro ně nechal roku 1725 František Ludvík ze Žerotína zbudovat při novostavbě zašovského kostela klášter. Ovšem poutě se k P. Marii Zašovské konaly už v době, kdy byl její milostný obraz ještě na oltáři v původním kostelíku. Záznam z roku 1672 dokládá, že už tehdy se kolem něj shromažďovaly tzv. votivní dary – upomínky za vyslyšení proseb poutníků. Tato praxe pokračovala i po přemístění obrazu do nového kostela. Později, při zrušení kláštera, byl proveden i soupis liturgických předmětů a četných votivních darů. Zde za pozornost stojí „dvě stříbrné polokorunky s pravými drahokamy“, což dává tušit, že hlava Madony i Ježíška mohla být korunována i těmito plastickými korunkami (jak není u obrazů podobného významu nijak neobvyklé). Další zmínka o votivních darech se vztahuje k roku 1808, kdy „ve válkách napoleonských musil kostel zašovský odvésti přes 70 liber stříbra, hlavně to dárků votivních, takže zchudl a chudým zůstal“.
Vzhled obrazu P. Marie Zašovské na oltáři kostela se několikrát změnil – od původního přes různé lidové přemalby až po dílo profesionálního tvůrce oltářních obrazů - akademického malíře J. L.Šichana. (viz obr.) Lidé tedy nepřicházeli do Zašové kvůli nějaké konkrétní malbě, ale kvůli sdílené zkušenosti, že právě při modlitbě na tomto místě a před obrazem P. Marie Zašovské mají naději na vyslyšení svých proseb.
Zprávu o jednom z nejstarších uzdravení podává rozměrný obraz, který dal z vděčnosti namalovat meziříčský děkan Ondřej Helmesini roku 1707. O jiném vyslyšení prosby svědčí další obraz z r. 1745 – jako dík za uzdravení jednoho němého a jednoho chromého dítěte. Rozvoj poutí mohla také podpořit přestálá morová epidemie, která zasáhla Valašsko v letech 1714-15. Tehdy se řada okolních vesnic zavázala vykonávat pouť k P. Marii do Zašové. Na vzácné rytině z roku 1768 jsou zobrazena procesí poutníků putující ze tří různých stran k zašovskému kostelu. Poutníci si jistě užívali komfortu prostorného nového kostela a zvláště stálé přítomnosti hned několika kněží, protože jak zaznamenal kronikář Vranečka: „dříve jen jednou za měsíc jedna mše sv. se sloužila…“.
Méně známou skutečností, která však také jistě přispěla k popularitě tohoto poutního místa, bylo Svatým stolcem opakovaně udělené privilegium získání odpustků pro návštěvníky zašovského kostela při splnění stanovených podmínek. V brněnském Moravském zemském archivu jsou uloženy pergameny z let 1730 (Benedikt XIII.), 1746 a 1753 (Benedikt XIV.) a 1780 (papež Pius VI.) potvrzující tuto výsadu. Dalším impulsem k velké návštěvnosti jistě bylo, když se poutí a slavností účastnily i významné církevní osobnosti, jako byl biskup Jan Stavěl, kardinál František Saleský Baueer nebo arcibiskup Antonín Cyril Stojan.
Povědomí o poutním místě šíří poutní obrázky. V Zašové i v tomto případě byli průkopníky trinitáři, jak píše Fr. Šigut: „Zakladatelem slávy a veliké obliby zašovských obrázků stali se trinitáři, vlastně známý nám fr. Václav Vranečka, jenž první začal – ještě před založením kláštera v Zašové – šířiti obrázky Panny Marie Zašovské mezi lid. Bylo totiž zvykem, že trinitáři při svých pochůzkách za almužnou odvděčovali se svým dobrodincům různými obrázky nebo i obrázky prodávali. Byly to obrázky menší i větší, obyčejně rytiny, jež se daly kolorovati. A fr. Václav dal si dělati mimo jiné také obrázky P. Marie Zašovské, rozdával je a tak začal šířiti slávu Panny Marie Zašovské i tam, odkud procesí do Zašové nepřicházela.“ Při zrušení kláštera bylo zaevidováno (a následně ztraceno) také na 50 velkých i menších štočků k tisku obrazů a obrázků.
O poutích vypovídají také farní kroniky, ze kterých čerpali i autoři starých publikací o poutním místě Zašová - P. Adolf Bayer v publikaci z roku 1904 a František Šigut roku 1942. Že poutníci přicházeli skutečně ve velkém množství, tomu nasvědčovalo i volání po výstavbě poutního domu a založení Matice zašovské (1946), protože „ač zašovští občané velmi ochotně přijímají poutníky na noc, přece jen jest poutní dům základním požadavkem rozkvětu poutí“. K výstavbě poutního domu však už nedošlo. V době „budování socialismu“ organizované poutě ze známých důvodů upadaly. Někteří poutníci z tradičních míst sice dál dodržovali slib předků, nepřicházeli však už pěšky, ale přijížděli auty nebo autobusem. Obecně se dá říct, že místo pěších poutníků přijížděly a dosud přijíždějí do Zašové spíše autobusové zájezdy.
Poutní kostel Navštívení Panny Marie
Základní kámen současného kostela byl položen 14. srpna 1714. Stavba nového kostela byla potřebná jak kvůli zchátralosti starého kostela, tak proto, že už nedostačoval potřebám poutníků. Nový kostel je 
důkazem o sílícím kultu uctívání P. Marie Zašovské, protože kostel svou prostorností převyšoval potřeby místních obyvatel. Chrám byl už od začátku zamýšlen jako poutní. Architekt, autor plánů, není znám, provedením stavby byl pověřen mistr Jiří Kocourek z Kroměříže. Kámen na stavbu se bral z nedalekého nového lomu nad vesnicí. Teprve 15. července 1725 byl kostel předán k užívání slavnou benedikací (žehnáním), kterýžto obřad vykonal olomoucký kanovník hr. Jan Matěj z Thurnu a Valsassiny. Do nového kostela pak byl slavnostně přenesen milostný obraz P. Marie Zašovské. Biskupské konsekrace (svěcení) se kostelu dostalo až 29. července 1742 prostřednictvím olomouckého biskupa Jakuba Arnošta z Lichtenštejna. Kostel je koncipován jako jednolodní stavba o délce 35 m, šířce 17 m a výšce klenby 16 m (slovy kronikáře Vranečky: „na zdélku 20 sáhú a 3 střevíce, širokost 10 sáhú a dva střevíce a vysokost 8 sáhú a 3 střevíce“).
Věže kostela byly vztyčeny až roku 1768, do té doby měl chrám pouze malou sanktusovou vížku nad presbytářem na hřebeni střechy. Bohužel již v roce 1871 zachvátil šindelovou střechu fary a kostela požár, když se vzňala chalupa nedaleko stojící. Shořela střecha kostela i věže, zvony se zřítily a roztavily a na faře shořel veškerý inventář včetně archivu. Kostelu popukaly zdi i klenby, kterými do kostela za deště teklo, že v něm bývalo až po kotníky vody. V poničeném kostele mohly být proto mše u oltáře jen za pěkného počasí, za deště byly v zákristii nebo pod kůrem. Brzy se začalo s opravami. Nová střecha dostala mírnější sklon a byla pokryta pozinkovaným plechem. Věže byly zastřešeny jen provizorně. Současné cibulové báně věží byly dokončeny až roku 1892. Průčelí kostela zdobí krom sochy archanděla Michaela sochy obou zakladatelů trinitářského řadu, mohutný kamenný žerotínský erb a nově také emblém jména P. Marie.
